Návod
O b s a h    v š e c h    k n i h    v e    h ř e    o b s a ž e n ý c h

Cardhalia - knihy

Bitva u Slepého jezera"

Je tomu již notný čas, co se tomu stalo, a ti, co se vrátili jako mladí a šťastní vojáci, jsou dnes bělovousí starci. Orkové se snaží vyhladit náš lid odnepaměti a toto se zpočátku zdála být jen jedna z mnoha bitev. Šarvátka krve a nenávisti však přerostla v něco vyššího, pročež by bojoval i ten nejposlednější sedlák. Bitva u Slepého jezera se zapsala do dějin jako pád orčího teroru. Ze severu do Království proudily silné hordy pozuby ozbrojených ďáblů a naše državy začaly pomalu podléhat. Poslední šancí byla nepředstavitelná pomoc trpaslíků. Nikdo nikdy nevěřil, že by tato rasa, kterou zajímá jen zlato a drahé kamení, by mohla obětovat svůj čas na záchranu nám známé civilizace. Šiky trpaslíků opustily své obrovské dómy a zaútočily na tábory orků jako vichřice. Temní pánové odpověděli ještě strašlivějším náporem. Bylo zapotřebí dalších posil, byla povolána domobrana západních provincií. Tohle obrovské vojsko poskládané ze sedláků, podkoních, hostinských a dokonce i žebráků překročilo Staré hory a spočinulo na smutných pláních Garretonu vstříc ještě početnější armádě orků a jiné verbeže. Strhla se bitva, která trvala deset dnů a deset nocí. Až jednou o půlnoci za deště a bouře padl poslední ork. Jeho rezavá helma se zabořila hluboko do krví zbroceného bahna a z jeho podřízlého hrdla proniklo pár posledních krvavých bublin. Bouře ustala a poprvé za deset dnů na zem Garretonu dopadly sluneční paprsky. Odrážely se na vlhkých zbrojích a zbraních padlých, jakoby chtěly vzdát hold vítězství a dobru. Ti, co přežili, v radosti zahodili zbraně a jen nevěřícně zírali na svět, který doposud neznali. Král nechal na tom místě zbudovat ohromnou kryptu, v níž byli pohřbeni všichni důstojníci a zasloužilí vojáci. Trpaslíci pohřbili své padlé podle svého. Ostatním bylo navršeno mnoho mohyl, které vrásní krajinu Garretonu dodnes. Orkové byli naházeni na hromady a spáleni. Mnoho těl však leží uvězněno v bahně dodnes. Civilní vojsko se vrátilo domů a lidé historii předávali dalším a dalším. Sláva a čest postupně schladla. Zášť a strach však vytrvali dodnes. Nikdo té zemi dnes neřekne jinak než Močál mrtvých.

Severní končiny

Severní končiny jsou zemí sněhu. Ne, že by v jižnějších polohách nesněžilo, ale zde sněhová pokrývka zůstává po většinu roku. Jde o kraj poněkud nehostinný a jen málo lidí z civilizovaného světa zde našlo svůj domov. Přesto tato zem není pustá. V hustých jehličnatých lesích, které se rozkládají ve velkých údolích, žijí kmeny drsných severských lidí. Mnozí je nazývají barbary pro jejich životní zaostalost a neomalené způsoby. Tento lid je hojně rozšířen po celých severních končinách. Severský barbar se v davu neztratí. Jsou o notný kus vyšší než normální lidé a jejich husté často tmavé vlasy tvoří nepropustnou hřívu. I když jsou obecně známi jako krutí a brutální, moudří dobře vědí, že mají široký potenciál i v intelektuálních činnostech. Magii se nejspíše používat nenaučí, ale jejich čistý rozum často napomáhá k tomu, že v boji zvítězí nejen pro své pružné svaly. Často jsou to hrdí válečníci, co vyhledávají boj. Zocelení zimou a větrem mají jen málo nepřátel, co by jim dokázali vzdorovat. Přesto nemají snadný život. Je to vyhledávané zboží na trhu s otroky jako oceloví gladiátoři. Věhlas černovlasých bojovníků je znám ve všech arénách. Jsou to týrané a k smrti rozzuřené válečné mašiny, které přežijí i prakticky nepřežitelné. I přes jejich zálibu v boji je jedna věc, kterou milují ještě víc. Svoboda. Tito otroci jen mlčky čekají na svou příležitost k útěku. A pakliže se jim to povede, často bývá jejich prvním cílem jejich majitel. I přes svůj osud brání svou ledovou zemi jako lvi. Nenechají si líbit plenění svých vesnic ani od otrokářů z jihu, ani od orků z východu. Tím vlastně chrání i naše země. Nebýt jich, do Království by již dávno ze severu vpadla mohutná armáda orků. Oni sami jsou však pro svou bojovnost obávanými protivníky, kteří se nezdráhají vypravovat se na jih na loupežná tažení. Ty často končí krvavým masakrem, po kterém zbyde jen pustá vesnice pohroužená v krví zbroceném sněhu. Na hranici Království je celkem klid, zato dále na západ země vedou se severskými barbary několik válek. Tato situace má za následek, že stráž barbarů polevuje a na západ tak mohou pronikat šiky orkských legií. O nějakém spojenectví nemůže být řeč, je obecně známo, že barbaři orky ze srdce nenávidí. Často se vedou bitvy tří stran, kdy barbaři ve svém bojovém chtíči zaútočí na nějakou pevnost s loupeživými úmysly a orkové se z toho pokusí vytěžit strategické vítězství. Spor pak často končí krveprolitím mezi barbary a orky. Severní země má vrásnitý charakter. Nejedná se o velehory, nicméně krajinou se táhne mnoho zasněžených hřebenů, na jejichž svazích rostou husté jehličnaté lesy. Je to divoká a nebezpečná země, ve které nebezpečí číhá na každém kroku a nejedná se jen o barbary nebo orky. Když člověk ustane všech hrozeb, často zemře chladem nebo v nehostinné ledové zemi zabloudí a zemře hlady. Krajina je poseta skalisky, nepropustnou tajgou, ledovými zamrzlými jezery a řekami. Dále na sever lesy ustupují a celá zem ztácí na své vrásnitosti. Pak následuje jen pustina věčného sněhu, kde nemohou přežít ani severští barbaři. Trpaslíci praví, že v těchto zamrzlých krajích se nacházejí bohaté nerostné suroviny, hlavně železo a zlato, ale jen málo z nich založilo své dómy právě zde. Barbaři ve svých lomech železo pro vlastní účely těží a vyrábějí z něj velice kvalitní zbraně. Jejich um je srovnatelný s trpasličím, jenže oni sázejí více na vlastní řemeslo než na trpasličí magii země. Obecně platí, že v této zemi přežijí jen ti nejsilnější. Barbaři přežívají díky svým perfektním znalostem přírody. Ten, kdo by do těchto krajin vstoupil jen pro chtíč a bohatství, zemře zimou nebo s barbaří sekerou v hlavě.

Západní končiny

Západní oblasti od Království jsou hojně probádány a osídleny. Dnes už asi není nikdo, kdo by neznal země západu. Mnozí říkají, že směrem na západ teprve začíná civilizace, což se samozřejmě nelíbí zatvrzelcům, co za centrum civilizace mají právě Království, nejvýchodnější civilizovanou zemi. Hranice Království na jihozápadě je dobře kryta pohořím Křivolin. Toto ostrými skalami poseté místo je poměrně nehostinné, je zde jen pár vesnic a samot. Na kamenitém podkladu lze jen těžko něco budovat nebo pěstovat, nalézá se zde však mnoho povrchových lomů, jejichž kámen je rozvážen po celém Království. Pohoří Křivolin se táhne zhruba od prostředku západní hranice Království směrem na západ a lehce na sever a odděluje tak od sebe jihozápadní kraje, které jsou většinou neosídlené, a severozápad, kde se rozléhají bujaré pastviny a plantáže po několik stovek mil až k pobřeží Starého oceánu. Zatímco severozápad je hojně osídlen, jihozápad je víceméně pustý. Je zde sice několik vesnic a kočovných osad, ty jsou však zcela nezávislé na životě v Království či jiných zemí na severu a ani po nich nikdo nechce nějaké sankce. Lidé zde jsou samotářští a tiší, udržují folklór a klaní se bohům přírody a hor. Krajina tímto směrem je poměrně vlhká a rozléhá se zde mnoho lesů až hvozdů. Žádný z nich se však svou mohutností nevyrovná Šedému lesu na východě. Lesy jsou protkány množstvím jezer a řek, které se pomalu valí do údolí směrem na západ a vlévají se až do Starého oceánu. Dále na jih odtud kraj vysychá a mění se ve step. Sever této země je prudce oddělen pohořím Křivolin, které ovšem směrem na západ ztrácejí svůj kamenitý charakter a stávají se z nich spíše travnaté kopce sem tam zalesněné. Křivoliny končí svou cestu notný kus před pobřežím, díky čemuž odkrývají průchod mezi jihozápadem a severozápadem podél moře. Severozápad se těší hustému osídlení a Království z něj těží bohaté suroviny. Zatímco za hranicema ve vnitrozemí se jedná o venkov, chudé vesnice a pastviny. S přibližujícím se pobřežím narůstá i bohatství zdejších zemí. Mnoho z nich je pod nadvládou Království, které odtud těží velké bohatství. Je zde i dost samostatných zemí, které buďto vzdorují nátlaku, nebo jednoduše svou nezávislost vykupují pravidelnou platbou. Ať už je na tom západní pobřeží jakkoliv, panuje zde převážně mír, který je narušován jen drobnými obchodnickými šarvátkami, loupežnictvím nebo pohraničními nepokoji na severu. Celým krajem od Království až k pobřeží vede několik obchodnických cest, které jsou hojně křižovány obchodnickými karavanami. Podél těchto cest postupně vzniklo mnoho měst, jejichž krása a bohatství mnohdy předčí i samotný Greydor. Těmto městům vládnou hlavně obchodnické cechy, které řídí dopravu na cestách a starají se o bezpečnost karavan. Greydor po vymření královského rodu zaujal stejný postoj a nyní i tam vládnou obchodníci. Města na západě však Greydor i přesto respektují, hlavně města Královských provincií. Země, které si zachovaly jsou nezávislost, často bojují mezi sebou o co nejvýhodnější postavení na trhu oproti mocnému Království. Země na pobřeží mají samozřejmě výhodu, neboť nabízejí zboží z darů moře a své výrobky mohou převážet lodní dopravou rovnou do Královských zemí. Momentálně je na tom nejlépe vévodství Tyrh, které je nejsevernějším obydleným krajem a jemuž dává výhodnou pozici na trhu jeho umístění na poloostrově odděleným od okolí pohořím hustě porostlým jehličnatými lesy. Další země jako Cobrin, Beardor, Candel-toro, Gerr, nebo malé knížectví Surm se přetahují o zbytky kořisti. Poslední dobou však začíná utichat rozmach obchodu a vlivu Království a tyto země se tedy pomalu uzavírají do sebe. Největším a zároveň nejvýznamnějším městem Královských provincií je přístav Athkatla. Zde je soustředěna veškerá lodní doprava a mořské karavany ostatních zemí směřují právě sem. Fakt, že Athkatla leží na jedné z největších řek západních končin a zároveň se dotýká i mořského břehu, dává tomuto městu velkou iniciativu i směrem do vnitrozemí. Většina karavan začíná svou dlouhou cestu na východ právě zde. Vůdcové tohoto města jsou věrní Greydoru, již nějaký čas se však proslýchá, že by se Athkatla od Království odtrhla a vytvořila tak samostatnou zem. To by nepochybně vedlo k válce, která by znamenala strašné škody v tomto jinak mírumilovném kraji. Jediné nebezpečí zde představují výpady hord ze severních krajů, které však zatím místní pluky vojsk zvládají. Sever těchto končin je lemován roztroušenými pahorkatinami a především hustými jehličnatými lesy, kterými prosluly severní končiny. Starý oceán získal svůj název pro svou nekonečnost. Již pár set mil od pobřeží panuje silný proud, který lodě odtrhává směrem na širé moře do jisté záhuby. Zatím nikdo nepostavil loď, která by proudům dokázala odolat a prozkoumat tak vody dále na západ. Je zde i pár ostrůvků, které do dění na pobřeží spíše nezasahují.

Východní končiny

Kraje na východ od Království jsou zamlženy velkou neznámou. Ze všech cestovatelů a objevitelů se do těchto krajin vydává nejméně. Mají neblahou pověst a lidé se jich bojí. Mnoho z nich se ze svých výprav nikdy nevrátilo. Lidé o východních končinách říkají, že jsou to země prokleté a žijí tam hrůzostrašná lidožravá monstra. Jiní říkají, že se tím směrem nacházejí posvátné země, které jsou smrtelníkům zakázány. Tak jako tak zpráv o zemích na východně není mnoho a většina z nich nepochází zrovna od důvěryhodných zdrojů. Nikdo se tam nevypravuje bez pádného důvodu už jen proto, že odtud bylo vedeno nejvíce orkských nájezdů. Začněme tedy známými věcmi. Kraje sousedící s hranicemi ještě mapy zakreslují dobře, už jen z válečných důvodů, vzdálenější kraje jsou však našemu poznání skryty. Východní hranici Království tvoří z větší části masivní pruh Starých hor. Mnoho lidí je považuje za největší a nejvyšší horský masiv světa. Každý moudřejší člověk, který má dost rozumu na to, aby se zeptal největších horských znalců, trpaslíků, však ví, že tomu tak není. Trpaslíci vůbec dali našemu lidu mnoho znalostí o krajích na východě a severovýchodě. Staré hory se dále na východ a na jih ztrácejí v Šedém lese, nejrozhlehlejším hvozdem na námi známém světě. Za hranici Království se oficielně považuje řeka, které tudy protéká. Na stráž zde byla vybudována pevnost, ta však byla ztracena již dávno. Nikomu se nechtělo sloužit v tak odlehlém kraji a navíc ještě hluboko v nebezpečném hvozdu. Později se z pevnosti stala věznice těch nejhorších delikventů Království. Staré hory byly v historii mnohokrát překročeny, dodnes mapy zakreslují několik relativně schůdných průsmyků. Navíc se dají podejít s využitím labyrintu chodeb, ve kterých žijí zdejší trpaslíci. Ti své chodby dobře stráží a dovnitř pustí jen známé obchodníky nebo jiné, kteří dovedou dobře zaplatit. Krajina za horami je nehostinná a smutná. Na svazích hor se rozprostírá hustý prales, v němž žije rozličné množství nebezpečných tvorů. Mnoho lidí našlo v těchto zelených hlubinách svůj konec. Dále na východ či severovýchod les postupně ustupuje, až přechází v zemi ještě více nehostinnou. Močály a bažiny, které se rozkládají stovky mil na sever a východ, poskytují jen málo chuti všem, kteří by chtěli vést svou cestu zrovna sem. Tento kraj nese název Garreton, mezi lidmi je však znám jako místo posledního vítězství. Bitva u Slepého jezera znamenala hlubokou ránu pro šiky orků a byla poslední velkou bitvou války. Země je dodnes poseta mohylami a hroby, i když se mnohdy jedná jen o shnilou kaluž bahna. Mnoho vojáků zde padlo. Kraj pro lidi památečný však nevnáší do našich map mnoho světla. Pokud je nám známo, hlouběji do země močálů se nikdo nikdy nevydal a co leží na jejich konci vědí momentálně jen orkové. Šedý les rovněž představuje velkou neznámou, moudří ovšem vědí od různých druidů a hraničářů, co leží na druhé straně. Šedý les končí a přechází v planiny podobné zemím Království. Ty se líně převalují kopcovitou krajinou až po několika desítkách mil přecházejí v horský masiv. Trpaslíci říkají, že se jedná o posvátné hory, kde podle nich svět vznikl, nikdo tam však nikdy nebyl. Tyto bájné hory tvoří tečku za východním světem. Námořníci z dalekého jihu, kde se rozkládá říše Maychan, však šíří zkazky o bohatých zemích, vzdělaných lidech, honosných palácích, prazvláštní magii, hadích bozích a zvláštních fyzických dovednostech zdejších lidí. Tyto zprávy jsou ovšem nepodložené a za rundu piva vám o nich bude ochotně vyprávět každý námořník Maychanu. Kdo ale ví, Jižní oceán je jen další bílé místo na mapě a pobřeží dále na východ nikdy Maychaem nebylo prozkoumáno. Jisté je ovšem to, že z východu přišli orkové a jiné bestie. Kraje na východě jsou proto zcela nevypočitatelné a nebezpečné.

Jižní končiny

Na jih od Království se rozprostírají suché a horké země, do jejichž osídlení se nikdo nehrne. Kdo by také chtěl žít na poušti? Ale vezměme to popořadě. Hned na hranici Království, kde končí Šedý les a Křivoliny mizí v zemi, začíná se hlína měnit v béžový písek a suť. Ano, dají se zde najít lesíky a podmáčené oblasti, takové jsou však vzácné. Zpravidla se u nich drží život, těch pár farmářů, kteří netouží po ruchu střední říše. Obdělávat zem v těchto místech je těžké, nicméně dále na jih již prakticky nemožné. Rozléhají se tam nekonečné stepi a savany porostlé jen travou a několika trnitými keři. Kam až oko dohlédne není nic než vyprahlá pustina. I zde však žije mnoho zvířat, spousta z nich je vzácných a lidé ze severu rádi vyjíždějí na jejich lov. Kožešiny tvorů z těchto plání jsou vyhledávaným zbožím. Lidé nezůstávají jen u cenných kožešin, potrpí si i na kly slonů, zuby lvů a tygrů, paroží antilop a další. Domorodé kmeny, co obývají tuto zem, jsou velmi zaostalé. Dorozumívají se vlastními jazyky, které se často liší kmen od kmene. Civilizace je pokládá za divochy, my učení však dobře víme, že k divochům mají daleko. Oblékají se do lehkých kožešinových oděvů sešívaných šlachami zvířat. Tyto oděvy si bohatě a pestře zdobí různými barvivy. Jejich pestrobarevnost udává sílu kmene a postavení mezi ostatními. Na hlavách nosí zvláštní čelenky s peřím dravých ptáků a menšími trofejemi ulovené zvěře. Jejich obydlí připomínají stany a vesnice náš tábor kočovníků. Tito lidé válčí jen výjimečně. Vedou mírumilovný život v naprostém souladu s přírodou. Dodnes se vedou spory, jestli jsou to potomci lidí či šemědů, zdá se však, že jsou něčím mezi. Oni sami se neřadí nikam. I přes jejich mírumilovnou povahu jsou to dobří válečníci, hlavně s luky a oštěpy. Zatímco dále na jihozápad není nic víc než písečné duny a nejspíše není nikdo, kdo v tak vyprahlé zemi mohl přežít, na jihovýchod se savana postupně mění v džungli a podmáčenou deltu mnoha řek a říček. Bažinaté oblasti se střídají s tekutými písky a tvoří tak nebezpečnou hranici mezi stepní zemí a jihovýchodem. Zmíněná poušť na jihozápadu nese název Věčná. Nikdo ji nikdy nedokázal překlenout a spatřit zem na druhém konci. Domorodci ji říkají Shae a považují ji za posvátnou zem svých bohů a věčná loviště svých zesnulých. Za mezí bažin a pralesů na jihovýchodě se opět začíná vynořovat civilizace, i když mnozí toto pojmenování kritizují. Na písečných plážích a tisících ostrůvků Jižního oceánu se rozléhá říše Maychan, známá svou radikálností a zločinem. Jedni vidí pouze harémy, nekonečná vězení, mučírny, chudobu a nemoci vedle honosných paláců a zámků, moře plné pirátů a pašeráků a zem nesmírného bohatství nad zbičovanými zády otroků, další však dokáží hledět i na jiné stránky tohoto tajuplného světa. Maychan je znám svým mistrovským uměním všeho druhu, které je v severních zemích hojně vyhledáváno. Zdobené gobelíny a tapisérie, pestrobarevné koberce, barevné látky z nejjemnějších vláken, kvalitní zbraně, nádherné šperky a téměř nevyčerpatelné zdroje zlata a drahokamů. Maharadžové této země jsou velice mocní a nejchudší vrstvy je často pokládají za bohy. Maharadžové však jakékoliv bohy odmítají. Omezují je v jejich rozvláčněných životech plných hodokvasů, orgií, poprav, gladiátorských soubojů a marnotratnosti. Stavit se na odpor těmto pánům v lepším případě končí smrtí, v horším pak strašným a krvavým žalářem či mučírnou nebo doživotním otroctvím v dole nebo na galéře u vesla. Zámožné kupecké rodiny velmi často se zeměmi Maychanu obchodují, vysílají početné karavany napříč savanou. Mnozí se pokoušeli obeplout nehostinné pobřeží Věčné pouště, nikdy se však nikdo z takové mořeplavby nevrátil. Maychané jsou lhostejní vůči ostatním národům a za své zboží si nechávají vyplácet vysoké ceny, byť se jedná jen o cetky. Je s podivem, že nikdy nedošlo k většímu konfliktu mezi Maychanem a Královstvím. Jedni druhé považují za barbary. Maychané vedou dost válek mezi sebou, každý maharadža touží jestě po větším majetku. Tak je tato země rozdělena na desítky státečků s ostrovy země nikoho. Zločinu ráj, jak by řekli naši lidé. Rozsáhlé zlodějské sítě mají prsty dostatečně dlouhé, aby jimi dosáhly až do Království. Strašní vůdcové těchto spolků jsou často zasvěcenci temné magie smrti, co ovládají svůj vlastní kus země. Pirátství a pašeráctví se zde daří výtečně. Dále na jih se rozléhá nekonečný jižní oceán, který představuje zdroj výživy pro celý Maychan. Pevnina zde končí v několika tisících roztroušených ostrovech. Za poslední ostrov se však neodvažují vydat ani ti nejotrlejší piráti z celého Maychanu. Praví se, že v příkrovu věčné mlhy čeká zrádný vír, který pohltí všechny lodě dost troufalé na to, aby se vzdálily tak daleko od pevniny.

Grulova cesta

Grul, ač nehezký a od narození pokřivený, pocházel ze zámožné šlechtické rodiny. Jeho nejbližší se za něj styděli, považovali ho za démona, kterého na ně poslali bohové. Ostatní lidé však moc dobře věděli, že Grulovo srdce nepatří démonovi. Byl to mladík, byť vzhledově poznamenán, velmi bystrý a chytrý. Celé dny se toulal krajem a poznával přírodu. Od druidů se naučil základům magie přírody a brzy byl lesem uznávaným hostem. Jeho měšťanská rodina však byla zaslepena jeho škaredým vzhledem a když ještě navíc začal prokazovat talent pro magii, vyhnali ho pryč. Grul nešťastný a zničený, který až do poslední chvíle věřil, že ho jeho rodina miluje stejně jako on ji, byl odkázán na život v divočině. Dlouhá léta hledal cestu domů zpět ke svým rodičům. Nenacházel však v sobě žádné vlastnosti, které by byly hodny šlechtice jeho postavení. Ze zášti prohluboval své znalosti magie a dosáhl poměrně vysokého stupně. Nebýt jeho vrozených vad, stal by se z něho mocný kouzelník. Takto však musel uváznout někde na pomezí středního stupně. Jeho postižení mu však dávalo velkou fyzickou sílu. Na svých cestách často sedlákům pomáhal nosit těžké kameny nebo klády. Nikdo ho však při sobě nechtěl mít déle, než bylo nezbytně nutné. Tak Grul putoval světem a dostal se velmi hluboko do jižních končin. Říká se, že prý přešel Věčnou poušť a dostal se až do míst, kam žádná z nám známých map nedohlédne. Tam se setkal s draky, kteří jako jediní dokázali spatřit jeho intelekt. Jeho fyzickou podobu dovedli přehlížet. Pomohli mu utřídit jeho schopnosti. Naučili ho dračímu jazyku, moudrosti a bojovým dovednostem. Po letech, když cítil, že se již více naučit nedokáže, začal pomýšlet na návrat domů. Doufal, že ho rodina přijme jako bojovníka s dračí moudrostí. Je to jediný známý člověk v historii, který je znám jako dračí mudrc. Draci své znalosti střeží před okolním světem smrtelníků všemi svými silami. A tak se Grul vydal na cestu zpět. Když dospěl svého cíle, zjistil, že jeho zem se potácí ve válce. Jeho otec stál v čele armády, co se bránila temným silám orků. Nejprve chtěl jít za otcem rovnou, ale uvědomil si, že bude lepší, když před svým otcem stane jako vítěz na bojišti. A tak se i stalo. Válka skončila a Grul byl mezi mužstvem znám jako nelítostný bojovník. Došlo na audienci u otce. Grul věřil, že nyní bude konečně svou rodinou přijat. Když se ale jeho otec dozvěděl, kdo že je nejlepším bojovníkem v jeho vojsku, nechal Grula spoutat a uzamknout do nejhlubší kobky a uzamknout v nejvzdálenějším vězení Království. Tak Grul spočinul ve vězení hluboko v Šedém lese. Byl podruhé sražen na kolena, tato rána však pálila mnohem více. Zanechala černou jizvu v Grulově mysli a změnila jeho lásku v nenávist. Grul uprchl prokopaným tunelem a prý dokonce na útěku holýma rukama zabil stráž. Napříč lesem se dostal na jihovýchod na pirátské pobřeží Jižního oceánu. Jeho pronásledovatelé zemřeli v lesích a praví se, že se o ně postaral sám Grul. Ten, jako obávaný psanec, si rychle vydobyl moc a mezi piráty získal uznávanou pověst. Jeho válečnické schopnosti a taktické dovednosti mu přinesly slávu a brzy proslul jako rudý berserker. Když na jedné výpravě hluboko na jih zajal temného vezíra, pochopil, že přišel čas jeho dlouho doprošované pomsty. Nabídl vezírovi život, když mu pomůže zničit jeho rodinu. Vezír ho obdaroval zlatým brněním, které zakrývalo tělo od hlavy až k patě a jeho temná moc poskytovala nezranitelnost. Za zbraň Grul pojal strašlivý těžký kinžál, oblíbený to nástroj Maychanských katů. Kouzelník do něj zaklel sedmero obávaných démonů, které vyměnil s temnými bohy za duši a krev jeho nositele. Vezír Grulovi neřekl o jeho prokletí. Ten jen slepě přijal své výkupné a takto ozbrojen se vydal podruhé a naposled domů. Hnán zuřivostí a nenávistí, které v něm podněcovala prokletá výzbroj, prošel do Království a stanul na půdě své rodiny. Masakr, jaký následoval, nemá obdoby ani mezi zlotřilými orky. Grul doslova rozsekal své nejbližší ve slepé vášni a aniž by si byl vědom svých činů, nehleděl na prosby o odpuštění, které ve svých posledních vteřinách jeho otec v slzách pronášel klečíc před Grulem na kolenou. Nepřežil nikdo. Grul jako omámený odložil helmici své zlaté zbroje. Jeho mysli se náhle zmocnila rudá posedlost a v šíleném záchvatu zuřivosti pobil všechny obyvatele přilehlé vesnice. Říká se, že když svým kinžálem podřezával hrdlo poslední plačící ženy, z jeho úst se vydral chuchvalec černé sražené krve, jeho rudé oči se obrátily v sloup a on padl do krvavého bahna. Lidé jeho tělo spálili včetně mrtvých vesničanů. Kam se poděla jeho smrtící zbraň či brnění, to nikdo neví. Jedni říkají, že je lidé zakopali hluboko do země, druzí tvrdí, že byly roztaveny. Čas od času se však objeví zpráva o šíleném bojovníkovi s masivním kinžálem, jak okolo sebe rezséval smrt. Co je však pravdy na takových zvěstech, to vědí jen bohové. Grulova sláva vyprahla v čase stejně jako nenávist odnesla jeho dračí moudrost.

Bible minusových následovníků

Minusi, božský, hleď na svět před tebou. Čiň, co má se stát a nedej naší víře utonout v zapomnění. Tví vyvolení budou hovořit tvými ústy k prostému lidu a hlásat tvou moudrost ku zlatému obrazu světa. Tví vyvolení budou putovat světem a šířit osvětu a božské učení. Tví vyvolení budou chránit vše dobré, jako ty chráníš nás svými poklady a kouzly. Nechť tví vyvolení nikdy nezklamou ve svém poslání, které jim bylo uloženo tebou, Minusem, božským, co střeží dobro za Branou smrti. Slyš příběhy dávné a legendy pravdivé. Hleď příkladu z nich povzíti a po jejich vzoru konati. Minus bude stát při tobě a hledět tvého štěstí. A až dojdeš svého klidu, Minus tě přijme mezi své děti. Potkáš jej za Branou smrti v rouše bílém a zlatém, jak k tobě kyne. Skloň se před jeho krásou a nech jeho moc, ať očistí tvou duši a uleví ji od břemene života skutku. Nech, ať tvou duši odmění za služby v životě vykonané. Minus na nás hledí a vybírá k sobě ty, jejichž víra nepoleví ani v jediném. Buď tedy dobrým a čiň, jak svaté písmo káže. Nenech druhé v nesnázích a pomoc nabízej druhým. Nenech sebe ztratit ve vzteku a zlobě. Neztrať se v myšlenkách jiných a hleď, aby mysl tvá jen vlastní moudrost hlásala. Nenech druhé za sebe mluvit a nestav se za záda svých blízkých. Nenech bezpráví žít po tvém boku a nestav se na odpor vyšší moci božské. Čiň dobře a pilně a hleď, ať semeno práce započaté také dokonáno jest. Nech jej vzklíčit a rozvíjet. Nech kvést jeho život a hledět na jeho krásu. Nech se uvolit učení a moudrosti dle rozumu Minuse, nech přátele své po svém boku stanout. Ať činy tvé nikdy nesejdou z cesty následovníka a tvá duše nebude zapomenuta. Připrav se na setkání s bohem a hleď, ať zklamání v tobě nenajde. Slyš věhlasu Minuse v povinnostech svých a uctívej jeho vyvolené stejně jako boha svého. Nech vyvolené kázat tobě a kynout v nebezpečí. Nech soudit je tvé skutky a posuzovat život tvůj. Nech vyvolené hledat v tobě dobro a připravovat tvou duši na život posmrtný. Minus na tebe hledí a jeho vyvolení poslouchají jeho příkazy. Slovo vyvoleného nechť slovem Minusovým jest.

Historie Greydoru

Greydor jakožto hlavní město Království je zároveň největší sídlo lidí na Cardhalii. Jeho prapočátky začínají hluboko v historii lidí a šemědů. První lidé, kteří odešli z lesů, aby žili vlastním životem, si vybrali za domov ostrov na největší řece v kraji. Zakladatel Greydoru samotného je opředen mlhou, neboť jeho jméno není známé. Samozřejmě se spekuluje o několika možných významných postavách, často příslušnících bohatých rodů, které vedou své soukromé války mezi sebou dodnes. Již mnohokrát se snažili zjistit pravdu, ale nikdy se jim to nepodařilo zcela. (Je to banda hlupáků - poznámka autora). Nicméně vraťme se k obecnému popisu. Na ostrov vedou dva mosty, z jihu a severu. Jsou součástí významné obchodní cesty, která pokračuje dále na jih a na západ. Západní provincie Království do Greydoru posílají různé exitocké zboží převážně z přímořských oblastí. V Greydoru žije oficielně něco přes dva tisíce rodin, z nichž většina tvoří obchodnické rody spojující se do složitých cechů a spolků. V čele obchodnické komunity města stojí nejvyšší cech (který se pochopitelně mění podle toho, komu jdou lépe obchody). Z jeho řad pochází také Král, i když tento titul je poněkud přehnaný. Království má význačný název pro zemi, která nemá skutečného krále! Kde jsou ty časy, kdy se město honosilo korunovačními klenoty ze zlata a stříbra. Války však přicházely a odcházely a braly s sebou nejednu oběť. Poslední král a poslední šlechtic královské krve zemřel v bitvě o Pohorské lomy. Říká se, že podlehl přesile, když byl jeho kůň zabit a on obklíčen. Je tomu už bez mála třista let. Od té doby městu vládne ten, kdo má nejvíce peněz. Všichni sami sebe nazývají přímým potomkem Krále, historikové však vědí, že Král žádné potomky nezanechal. Strhlo se několik menších oblastnních nepokojů, které nakonec skončily současnou situací. Městu a Království vůbec vládnou peníze. Každý se stává otrokem birokracie a marnivosti. Někdy závidím těm sedlákům daleko na jihu na úpatí Křivolin a na krajích Šedého lesa. Jaký to mají snadný život! Tady v Greydoru, když si člověk chvíli nedává pozor, tak hned na jeho židli sedí někdo jiný. Nikdo se však nesnaží horoucně tento stav měnit. Je mír, a to je hlavní. Moudří si váží této skutečnosti nejvíce. Nezasahují do politického dění a jen s hrozbami čekají, kdy to opět skončí. Orkové se teď drží zpátky po té strašné bitvě na druhé straně Starých hor. Vojsko vždy vedl Král a dnes je tomu nejinak. Jenomže Král není král. Mnoho lidí na to nehledí a důstojníci jsou věrní těm, kteří platí nejvyšší žold. Naštěstí jsou u moci šlechetní a dobří lidé rodu Frederiků. Nejvyšší Angel Frederik je schopný bojovník a jeho politické smýšlení je dobré. Samozřejmě je trnem v oku těm ostatním nabubřelcům, kteří by se nejraději viděli na jeho místě. Pořád hledají jeho chyby, moc se jim to ale nedaří. Jak říkám, můj pán je jeden z mála lidí, pro kterého se vyplatí žít. Dnes už jsem starý, ale pamatuji si dobře na jeho předchůdce. Nebýt Angelova meče, Království by bylo ztraceno. Frederikové nyní posilují na vlivu a rozšiřují své působení ještě dále západ. Neměl bych to říkat, ale Angel by byl dobrý král. Škoda, že ty doby jsou dávno pryč. Město je nyní veliké, světlé a honosné. Chudina má práci a sedláci mají dost dobytka. Voda a hlavně pivo teče proudem, což také nebývalo zvykem. Nepřátelské hordy se drží zpět a jen málokdo se snaží vířit klidnou hladinu. Bouře ze severu však přinášejí temná znamení a bůh ví, jak se to s námi potáhne dál. Minus nechť je s námi.

Magický atlas

Toto je písmo Arleka alchymisty. Svůj život zasvětil lučbě látek přírodních i magických, z nichž vzešlo mnoho učení. Já, alchymista pátého stupně sepsal jsem tento svazek z nutnosti výuky studentů magie praktické. Popisuje nejrozšířenější lektvary a kombinace známé našemu světu v Království. Začněme popisem ingrediencí, z nichž se lektvaru dá docíliti. Záleží při tom na charakteru látky, kterou považujeme vyrobit. Pro léčivé účinky je nutno použít Aloe, čerstvě nasbíranou v lesích a pláních za úsvitu pro účinek uzdravující nemoce, je třeba Liany Mensy či jiné ploskokvěté rostliny, například Selany, Jinoklasu, Fajfkydlíku, Juhny Colsy nebo jiných. Pro práci s magickou energií je zapotřebí pylu z divokých orchidejí, nejlépe Zlatohy. Jde ovšem také použít Silverleaf, rozdrcený minerál Manafonu, Kořeny mandragory, či jiné manuextrahující přírodní látky. Pro šálení lidských smyslů lze použít nejlépe vonných esencí různých květů či spáleného ovoce. Alkohol se dá rovněž použít jako činidlo pro výrobu magického lektvaru. Jeho schopnost vyvolávat iluze, je-li správně nastavena kombinace podtržníku, může býti směřována právě do takových obrazů, do jakých je požadováno. Nejsou zde však jen takto snadno dostupné ingredience. Za některými je třeba podnikat nebezpečné výpravy či provádět zvláštní rituály. Některé mohou sbírat jen ženy, na některých nesmí spočinout zrak živé bytosti, jinak svou sílu ztratí. Takové ingredience jsou ovšem vzácné a lektvary, co z nich vzejdou, mají nesmírnou moc. Mohou změnit podobu člověka, mohou zabít, mohou přivést duši zpět do mrtvého těla, mohou přesunout do jiného materiálního světa, či dokonce povolat boha. Recepty na takové lektvary však byly poztráceny během staletí. Ti, kdo vlastní poslední zbytky těchto extrémně mocných lektvarů, je střeží jako oko v hlavě. Často jsou to mocní mágové, o nichž svět ani neví. A nyní se vraťme k hlavní látce, popsání základních lektvarů, které student musí zvádnout alespoň do druhého stupně svého procesu. Nejdůležitějším lektvarem je lektvar zdraví, obecně nazýván též léčivý lektvar, jehož mocí je obnovit životní sílu zraněných. K tomu je třeba smíchat yzot Aloe a ploskokvěté rostliny. Výroba je rychlá a snadná, vyžaduje pouze základní alchymistické vybavení. Druhou základní dovedností je vyrobit jed. Látka notně nebezpečnější, leč prakticky využitelná k hubení škodné, či pomoci od křečí a bolesti (v malých dávkách, samozřejmě). K jedu nutno smíchat přírodní jed s práškovou esencí. Pakliže má být požíván pro léčebné účinky, lze jej dochutit cukrem. Lektvar protijedu je opakem jedu. Jeho schopností je zbavit člověka otravy vyvolané přírodními účinky. Jeho výroba je shodná s výrobou jedu, lež závěrečná fáze se liší. Místo práškové esence je nutno použít extrakt lýkovité látky. V žádném případě se nesmí výsledná látka smíchat s cukrem, jinak léčebný efekt zmizí. Proto ta hořká chuť protijedu. Prvním složitějším lektvarem je lektvar magie. Jeho moc spočívá v obnově magických sil lidí a jiných tvorů. K jeho výrobě potřeba jest extraktu z orchideje, nejlépe Zlatohy. Samotná kapalina je schopna sílu obnovit, vhodné je ovšem použít násobitel síly, například svařeného ječmenu nebo ještě lépe žluči nočního tvora. Velmi podobným lektvarem je lektvar netečnosti, k jehož výrobě je zapotřebí magický lektvar, nejlépe žlučový, neboť síla magické netečnosti je o to větší. Netečnost k magii ovšem vyvolá až správné činidlo, nejlépe nadrcený čedič či augit. Lektvar rychlosti způsobuje dočasné zpomalení času z hlediska toho, kdo jej vypije. Vhodné pro úředníky a kurýry, kteří čas potřebují ke své práci. Jeho výroba je ovšem nákladná a také nebezpečná. Zapotřebí je totiž loktu hedvábí, které se musí spálit na jilmovém plameni. Kapající tekutinu je třeba odchytávat a ihned míchat s plyny, které z plamenů vycházejí. Jedině pak látka zůstane v poživatelném stavu. Z těchto důvodů není lektvar příliš oblíben mezi odborníky, je však často požadován bohatými obchodníky a šlechtici, kteří si ho mohou dovolit. Lektvar lenosti je oproti tomu látka se zcela opačným efektem. Je to vlastně nezdařený lektvar rychlosti. Když se při výrobě zanedbá nějaký krok, výsledná kapalina změní svůj charakter. Naštěstí je to snadno rozpoznatelné podle barvy lektvaru. Avšak i tento nepodařený lektvar má svá využití. Lidé trpící nespavostí jej považují za dar boží. Existuje téměř nespočetné množství nejrůznějších lektvarů. Magie sama má nekonečné možnosti a lektvary od ní odvozené tomu mají nejinak. O ostatních základních lektvarech studujte ve svazcích dva až devatenáct.

Trannikův deník

Již pátou noc mě děsí pořád ta samá noční můra. Nevím, jestli je to znamení, na které čekám už tak dlouho, nebo je to jen známka přepracovanosti. Posledních několik týdnů jsem si nedopřál odpočinek, neboť můj největší výtvor již nadchází své konečné podoby. Ah Mormure, můj pane, dopřej mi vítězství! Ten bláhový král na mě opět poštval své lidi! Zemřeli jako ostatní, ale okrádá mě to o čas. Ale teď, když jsem konečně schopen postavit si svou vlastní armádu krvelačných bojovníků, karta se obrátí. Nejprve si musím uklidit před vlastním domem. Ten baronský nádiva z Podolí mě už vážně štve. Asi nepochopil, že proti temné magii nelze bojovat. Srovnám jeho panství se zemí a z jeho pevnosti učiním svůj velitelský stan. Bude to rovněž zkouška pro mé čtyřruké bojovníky. Napasou se lidského masa a okusí chuť temného vítězství! Padnou všechna lidská města! Chrámy šemědů shoří na popel! A pak už je nic nezastaví! A my, můj pane Mormure, budeme konečně vládnout celému Království. Ten sen, co sžírá můj klid, jakoby mě však varoval. Již několikrát jsem se jej pomocí magie snažil analyzovat, nikdy jsem však neuspěl. Kdybych věděl, co to znamená, připravil bych se. Takhle ale musím čekat nechráněný a doufat, že to nic není. Dlouho jsem nepsal na stránky této knihy. Zlé okolnosti mi to nedovolily. Můj sen se začíná stávat skutečností. Orkové přepadli jeden z mých oddílů Throgů a zmocnili se všech ingrediencí na stavbu další armády. Nyní jsem velmi oslaben a královi lidi jsou navíc na cestě. Rozum mi říká, abych co nejrychleji zmizel, můj pán mě však nutí zůstat. Jaké jsou jeho plány? Co se mnou zamýšlí? V rukou králových vojáků zemřu a má duše bude očištěna jedním z těch jejich rituálů světla. Mormur se jí zřekne. Již v tomto vězení trávím pátý týden. Má síla mě opustila již při zatýkání. Nečekal jsem, že je bude doprovázet tak zkušený kouzelník. Teď tu hniju a jsem rád za každou krysu, kterou se mi v mé cele podaří chytit na ten zkažený chleba, co mi dávají. Můj konec se blíží. Má armáda čtyřrukých Throgů byla rozprášena. Již nikdy nedokončím svůj plán. Nechť jsem zatracen. Mormur mě opustil. Zřejmě mě potrestal za mou slabost. Nezbývá než zhynout. Toto je poslední zápis Traanika, čaroděje temnoty a srdce Artasony.

Gulfova sekera

Výňatek z knih zbraní Království, odstavec o sekeře Gulfově: Gulf, narozen před 120 lety, trpaslík dómu Dwundurského, byl obdařen zbraní, která vystihuje jeho činy v boji proti nepřátelům. Byl jí obdařen po válce mezi trpaslíky a orky z Jižních končin samotným nejvyšším vévodou trpaslickým. Tato zbraň byla vykována v nejvyšších pecích Deleharu a očarována magickou mocí na universitě v Karnoe. Praví se, že kdokoliv se jí postaví na odpor, zemře v hrůzných mukách magie smrti. Právě toto kouzlo z ní činí tak nebezpečnou zbraň. Pochopitelně pouze ten, kdo je bohy oprávněn sekeru nosit, dokáže plně využít schopností této zbraně. Pokud by se jí někdo snad zmocnil neprávem, projeví se pouze část její moci, i když stále velmi nebezpečná. Její magický účinek hraje slávou v boji proti orkům či jiným bestiím, nicméně pouze malé šance nabízí v boji proti nemrtvosti, tolik oblíbené zvrhlosti temných bohů a jejich šílených posluhovačů. Trpasličtí kováři ji proto obdarovali ještě jednou zvláštní schopností. Ostří této sekery je vykováno z natolik zvláštního kovu, že pouhý jeho dotek působí vážná řezná zranění. Ostří jakoby se samo zabodávalo do masa a vyhledávalo nejbolestivější místa. Tento jev nemá základy v magii, je to ryzí kovářské mistrovství trpaslíků Deleharu. Proto i nestvůry magii odolné jsou zbraní zraňovány stejně efektivně jako běžní tvorové tohoto světa. Gulf byl poctěn až příliš, praví někteří mudrci Království, já jsem však zastáncem Gulfovým a také jím zůstanu. Vždyť jsem ve válce bojoval po jeho boku a znám dobře jeho zásluhy. Pouze ti, co věci spatřili na vlastní oči, by je měli soudit. A mé oči toho viděli příliš. Snad proto mě zrak opouští, aby mě zbavil té nešťastné iluze, hry světel a stínů, které říkáme realita. Slepota mě dostihne prý již v několika týdnech, proto sepisuji své paměti. Nechť Kniha o Gulfově sekeře je třetí z knih napsaných mnou, Sedilamem z Greydoru, pokorným služebníkem trůnu.

Manuál pramenu

Já, Siux, mudrc a vynálezce, jsem objevil tento velevýznamný pramen. Kopal jsem v zemi hledaje kámen zvaný měsíční, neboť jsem se doslechl, že ve zdejší lokalitě jsou k nalezení. K mému překvapení jsem však našel něco úplně jiného. Mé nohy po několika dnech kopání začla chladit zvláštní namodralá voda. Okamžitě jsem cítil její magickou moc. Všechna má únava byla rázem pryč a když jsem se jí napil, má mysl byla pročištěna jako po několikaměsíční meditaci v horách. Již více jsem nedbal měsíčních kamenů, byť jsem jich později nalezl mnoho, soustředil jsem se na využití této zvláštní vody. Vybudoval jsem s pomocí několika nejvěrnějších přátel ventil, který pramen udržoval v zemi. Bylo příliš nebezpečné, aby se o magických účincích této vody dozvěděl někdo nepovolaný. Nedovedu si představit, kdyby se k ní dostala nějaká zlá moc. Vše naštěstí dopadlo dobře. Za pomoci trpaslíků ze Starých hor jsem postavil podzemní labyrint, který měl střežit výpusť pramene. Na povrch jsem zavedl pouze drobný odtok, který ani zdaleka nepředstavoval celistvou moc magické tekutiny. Pod svícnem bývá tma, řekl jsem si, a postavil malou kašnu, jakožto cestovatelé dělávají, když naleznou v přírodě chladivý pramen čerstvé vody. Vsadím se, že právě díky tomuto pramenu je Šedý les tak velkolepý a majestátní. Vždyť zde se nacházejí tvorové a rostliny nenacházející se kdekoliv jinde ve známém světě, kterému lidé tak honosně říkají Cardhalia. Uzavřel jsem se v podzemí na dlouhou dobu a zkoumal účinky kapaliny. Je vskutku zvláštní. Nikdy jsem netušil (a určitě ani ostatní moudří), že by mohlo existovat něco takového. Od té doby, co jsem pramen nalezl, jsem nebyl nemocen. Ani to zatracené píchání v zádech, nic. Jsem nyní velmi pokročilého věku a přesto čilý jako srnka! Druidové o pramenu nic nevědí. Je to správné, myslím, že ten jejich spolek by zde vybudoval nějakou strašnou svatyni, úplně stačí, že se nahoře usídlilo pár lidí, kterým pramen pomohl od bolesti kloubů a hlavy. Nikdo z nich naštěstí neví, co se nachází pod jejich chatrčemi. Myslím však, že to začínají tušit, proto ve svém bádání nemohu již moc dlouho pokračovat. Občas se ve vesnici objevím, mám tam i malou chaloupku jako kamufláž. Raději jsem však učinil patřičné kroky k zabezpečení tolik vzácné a jedinečné vody. Uzavřel jsem pramen velmi mocnými magickými sigly, které určitě nikdo nerozplete. Magický pramen mi dal sílu k tomu, abych napodobil božskou magii. Něco se však nepovedlo, magie ucpala i odtok do kašny napovrchu. Nemohu sigla rozplést, abych chybu napravil. Ale možná to tak je lepší. Přeci jenom nemohu riskovat, že by se o prameni dozvěděl někdo nepovolaný. Pramen byl uzavřen a bez jeho moci zemřu velmi brzy. Conrad, můj učedník, je jediný, kdo zná toto tajemství. Nechť tento můj deník nikdy nespatří světlo světa. Uzavírám ho do své truhly, kde bude odpočívat ve tmě stejně jako já. Na Conrada je spoleh, jistě nedopustí, aby byl můj odkaz zmařen. Bohové čtou tyto řádky spolu s mou píšící rukou a snad pochopí můj úmysl. Nechte mě prosím zemřít v pokoji!

Druidův zápisník

Nechť sláva přírody vzlíná jako voda v ranním slunci. Tato slova pronesl druid Acorndaf, když poprvé spočinul na okraji Šedého lesa. Byl krásou tohoto lesa prý natolik zaujat, že se vzepřel příkazu nejmocnějšího arcidruida a zůstal zde, aby opečovával a chránil toto jedinečné území. Arcidruid sám přijel, aby zasáhl, ale když les spatřil, pochopil Acorndafovo počínání a zasvětil les do druidské patronáže. Acorndaf tak založil kořeny druidského umění v Šedém lese. Od té doby se opatrovnictví tohoto lesa dědí z generaci na generaci, z mistra na učně. Já, Herald zvaný Listoklas, jsem třicátý v řadě našeho stolce. Doba je však zlá a jen málo z toho, co bývalo a rostlo v těchto končinách, dožilo se dnešních dnů. Flora i fauna lesa již není tak rozmanitá i přes všechny snahy druidů. Trpaslíci jej drásní ze severu, orkové z jihu a východu. Jen málo lidí o lesy pečuje a váží si jich. Ještě že bohové stvořili šemědy, kteří lesy považují za svatá místa. Nebýt jich, dávno by lesy zmizely v trpasličích dolech a pecích orků. Můj mistr býval velmi mocný čaroděj, byl jedním ze členů tajemného kultu, jehož název se již nepamatuji, nicméně dokázal zvláštní mocí přimět všechny negativní vlivy, aby ve svém řádění polevily. Často se stýkával s Villigenem, mudrcem a kouzelníkem, co žije na západním okraji lesa. Často spolu přemýtali o obyvatelích lesa, zvaných i nezvaných, probírali modrou kůži zvláštního primitivního nárůdku Xvartů, hustou a drsnou srst divočáků, vysoké a ladné srnky, hbité zajíce i ptactvo v korunách stromů. Chodíval jsem s nima a dozvěděl se mnoho zajímavého. Můj mistr se také zabýval mykologií, dokonce napsal celou knihu o houbách. V Šedém lese jich roste celá řada. Mistr z nich dokázal vyrábět mnohé lektvary a tomuto umění mě dobře naučil. Nyní však všechny moje znalosti selhávají. Orkové pronikli hluboko do vnitrozemí po řece a dobyli nejvýchodnější královskou pevnost, která za staletí zmizela v lesním porostu. Od té doby les strádá a já nenacházím způsob, jak mu pomoci. Prosil jsem již mnohokrát veleváženého arcidruida o pomoc, ta se však vždy ukázala jako zcela bezvýznamná. Orkové jsou jako mor zaplavující Šedý les. Jestli rychle nenajdu řešení, les bude ztracen. A času mnoho nezbývá. Při jedné obchůzce jsem byl napaden těmi zlotřilými bandity a vážně mě poranili. Byliny sice ztišily mou bolest, cítím však, že můj konec se blíží. Požil jsem již příliš mnoho květů Liany Mensy, začínám být imunní proti její magické moci. Kéž by se stal zázrak, kéž by si příroda dokázala poradit proti zlu. Poutníče, který najdeš tento zápisník. Apeluji na tebe. Následuj mé počínání a snaž se najít možnost, jak vymýtit orky z Šedého lesa! Ve jménu druida Heralda neponech tento les zkáze!

Popis hub a rostlin

V našem kraji se nachází mnoho ingrediencí alchymistových, bylinkářských a léčitelských. Jmenujme si alespoň některé. Ten, kdo utišit bolest sobě potřebuje, nechť žvýká list Aloe, Liana mensa může mít stejný účinek, její léčivá moc však pramení od bohů přírody, kteří bdí nad životem. Tak dokáže její výluh přivést k životu již zemřelého tvora. Využívá se jí při obřadech temných i dobrých, kneží ji požívají jako svatou manu. Mudrcové našli zalíbení v jiných rostlinách. Orchidea zlatoha a hlavně její květ propojí mysl mága s nadpřirozeným světem a jeho magické schopnosti se tak mohou poněkud zvýšit. Mudrcové ji požívají před sesláním složitých kouzel, na které je zapotřebí velké množsví magenergie. Květy Rostikladu dokáží oproti tomu schopně zápasit s chorobami, co přicházejí se smrtí a odvrátit tak předčasný odchod duše do světa mrtvých. Již dávní předkové všech lidských bytostí nám však zanechali znalosti mykologické, říše hub poskytuje nejširší možnosti ve vědách léčitelských a kouzelnických. Dobrým příkladem je houba rodu Mikule řádu Asala, která je podávána pacientům léčících se z nemocí. Její účinek dovede pozvednout přirozenou regeneraci tkáně. Dobře se po ní spí a člověk probuzen z regeneračního spánku se cítí o mnoho lépe. Velmi podobná houba stejného rodu, Hosala, také poskytuje velmi silné léčitelské schopnosti, neboť přirozeně zvyšuje životní energii živých tvorů. Lidé za severských kmenů si ji berou před bitvami nebo před dlouhým pochodem přes zamrzlé pláně. Zajišťuje to přežití. Zvláštní účinek mají houby rodu Hemosuba. Pozřeny samotné nemívají pozitivní dopad, alchymisté proto často míchají směsy, kde tyto houby jsou pouhou příměsí. Jmenujme například Hemosubu řádu Ver, která je prudce jedovatá. Její příbuzná, Nox, oproti tomu dokáže otravu potlačit. Navzdory tomu snížuje magické schopnosti. Mudrcové a kouzelníci ji proto používají jen výjimečně. Nikdy však nechybí v jejich inventáři. Houba, která však v jejich inventáři nechybí téměř nikdy, je Magicciana. Již název naznačuje, že se jedná o houbu s praktickými účinky. Jak by ne, když téměř okamžitě po jejím požití všechny magieschopné bytosti cítí, jak se jim vrací magické síly. Tato houba je však velmi vzácná, roste pouze na místech poznamenaných nějakou významnou událostí spojenou s magií, například na hrobech mocných mágů. Mnoho mudrců a alchymistů se ji pokoušelo pěstovat ve svýh sklípcích, avšak pokaždé bezúspěšně. S houbou Hallucineou není tolik práce, neboť se svým výskytem neodlišuje od normálních hub. I když její využití není tak široké, každý schopný mág ji při sobě vždy nosí. Její zvláštní účinek tkví hluboko v principu magie chaosu, a proto dokáže blaze i neblaze ovlivňovat její průběh. Všichni iluzionisté si ji vychvalují, neboť se jim díky ní zvyšují příjmy. Dokáže totiž vylepšit efekt kouzla známého jako Neviditelnost - oblíbený kousek repertoáru každého z nich. Kouzenlníci specializovaní na magii chaosu, zvláště ti, co putují s vojskem, ji však nepoužívají, protože neblaze ovlivňuje jejich schopnosti na úrovni paralyzování či zrychlování. Houba, která našla si nejširšího využití, je Lysohlávka. I když ji mnoho lidí nemá v lásce, stala se jakousi průvodkyní všech lidí (nejsou přeci jenom tak znalí a moudří). Její zvláštní efekt otupuje mysl podobně jako alkohol. Pomáhá zapomenout (kvalitně) a usnadňuje stagnování bolesti. Šamani jižných kmenů ji využívají ke snadnějšímu navázání kontaktu s bohy, v našich zemích je však považována za drogu opileckých povalečů. Hub existuje velké množsví, jejich účinky se však dají kombinovat a dokonce úplně měnit. Magie je hold nevypočitatelná věda o magii přírody a zejména hub to platí dvojnásob.

Popis zákl. mag.předmětů

Magické předměty jsou dnes již nedílnou součástí tohoto světa. Každý mudrc, kouzelník, alchymista či jiná magieschopná osobnost stvořila nejméně jeden magický předmět. Tvárnost magie umožňuje změnit schopnosti předmětů v jejich principielním užití. Kouzlo lze seslat téměř na jakýkoliv předmět, proto se vyskytuje široká škála druhů. Bojovníci a cestovatelé jistě nepohrdnou magickou holí či jinou zbraní, magickou zbrojí, botami zvyšujícími rychlost, prstenem chránícím před magií nepřátel či dokonce magickou hůlkou sesílající nějaké kouzlo. Bojovníci jistě odpustí, že se v tomto svazku nebudu zabývat zbraněmi, neboť o těch je sepsáno mnoho jiných knih a já bych se raději zaměřil na praktičtější části vybavení, jako jsou například prsteny, náhrdelníky či magické hůlky. Byť jsou tyto předměty méně dostupné, knih o nich pojednávajících je žalostně málo. Tedy, výroba magického prstenu se odvíjí od kamene vsazeného do jeho vzácného kovu. Každý drahý kámen má jistou vlastnost tvářet magii jistého druhu. Topaz například zajišťuje schopnost odolávat magii přírody, proto si jej často berou kurýři a jiní cestovatelé, kteří se tak chrání před počasím a podobně. Rubíny odvracejí zlo a temná stvoření, chrání před magií smrti a před smrtí samotnou. Ametyst má podobné účinky s magií chaosu. Jsou zde však i prsteny, které nedisponují žádným kamenem. Známým příkladem je třeba Stínový prsten, o kterém se praví, že jeho nošením má člověk vyšší šanci na uniknutí zraku nepřátel. Vyrábějí se prsteny s různými vyrytými symboly, které pak nositeli zvyšují schopnost uvažovat, používat moudrost, sílu, obratnost, a tak podobně. S náhrdelníky je to velmi podobné, nošením kamene na krku se však nezvyšuje obranyschopnost, nýbrž útokuschopnost. Jejich nositelé používají magii k zasáhnutí protivníka a do jeho ran vlévají vroucí magii toho či onoho druhu. Avšak V oboru náhrdelnictví existuje skoro tolik vyjímek, jako je náhrdelníků s běžnými drahými kameny. Například náhrdelník sfér, neblaze proslulý artekaft vymýtačů, temných mnichů a nekromantů. Jejich síla umožňuje nositelům spatřit duchy, mnohdy jejich vlastní výtvory. Známý je i náhrdelník zvaný Bouře, který byl jádrem mnoha sporů a tahanicí. Legendy vyprávějí o jeho síle zraňovat nepřítele a o přírodě, která tento šperk stvořila. Hlupáci však nikdy nepochopí, jak tento předmět vlastně funguje. Jeho schopnosti se totiž zjevují jen lidem vysokého intelektu. Mnozí tupí bojovníci si jej nasadili v domnění, že zvítezí v bitvě. Zemřeli všichni. Dnes se praví, že je prokletý, a nikdo neví, kde byl vlastně ukryt. Kouzelníci, kteří přísluší k různým gildám tvářeli své vlastní náhrdelníky pojmenované po svých oborech nebo po slavných členech jejich organizací. Takové náhrdelníky zvyšují schopnosti nositele právě v oboru gildy. Neblaze prosluly zejména náhrdelníky zlodějů a jejich gild, nicméně jsou zde i jiné. Z ostatních šperků jmenujme třeba některé z čelenek, které většinou nosí ženy schopné používat magii. Nejznámější jsou mudrcovy čelenky, které dokáží zvýšit intelekt toho, kdo je nosí. Jmenujme si například i čelenku vítězství, která má tu zvláštní schopnost pomáhat nositeli v boji a dopřávat mu výhru. Jak to vlastně funguje, to zatím nikdo neví. Kouzla se však zaklínají i do docela obyčejných předmětů - často vyrobených za speciálním účelem. Oblíbeným nástrojem stopařů jsou kameny vidění, které odhalují cestu i v tom nejsložitějším bludišti. Nejrůznější Beastmasteři z východu dokázali vyrobit několik předmětů známých jako Mastermind. Jejich schopnost odhaluje nepřátele v bezprostředním okolí. Dalším předmětem často (zde text končí)...